Počitačové Hry

První F.E.A.R. byl ve své době velmi ceněnou akční hrou. Měl své nesporné kvality, kterým vévodila skvělá grafika a hutná atmosféra. Naproti tomu se postavila nezbytná hardwarová náročnost a jednotvárné prostředí.

V globálním měřítku měl první díl úspěch, a tak nebylo divu, že se na něj pokusily navázat datadisky. Ty již tolik ovací nesklidily. Tvorby druhého dílu se opět chopili vývojáři z Monolithu, čili ti, kteří mají na svědomí původní titul. Na následujících řádcích si řekneme, jak se pokračování povedlo.

Jako první na řadu přijde příběh, který tvoří velmi podstatnou část celé hry. Veškeré dění se začíná odvíjet několik minut před koncem prvního dílu. Definitivní začátek toho druhého nám jako gong ohlásí mohutný výbuch, který zdevastuje celé město.

Co je ovšem horší, že se Alma (to černovlasé děvče) dostala na svobodu a bude moci plně projevit své paranormální schopnosti na nás, coby hlavním hrdinovi (členovi speciálního komanda). Dočkáme se tak četných halucinací a snových pasáží, které mají typické parametry noční můry – vidíte rozmazaně a ani pořádně nevíte, kam jdete.

Příběh je sice poměrně povedený, ale také nepříliš dobře rozložený. Zatímco v první půlce se nedozvíte nic moc nového, co by vedlo k závěru, v té druhé naberou věci až moc rychlý spád. Během chvíle víte, jaký je problém a jak ho řešit.

Celá zápletka hřeší na krátkou herní dobu. Druhá půlka (a ona to vlastně ani není půlka, to bych musel tvrdit, že první půle byla delší, než ta druhá, což je hloupost) se zase ale díky tomu stává nebývale intenzivní.

Neznamená to sice, že by první část nějak nudila, naopak – hratelnost i obtížnost zůstaly v celé hře dobře odstupňovány a zatímco z počátku není průchod misemi problém, tak k závěru již jde opravdu do tuhého.

Polovinou úspěchu FEAR 2 se stává skvělá atmosféra. Ta sice trošku ztrácí v některých pasážích, zejména těch střílecích, ale bohatě to vynahrazuje v těch hororových. Na druhou stranu ale musím přiznat, že jsou i hry, u kterých jsem se bál daleko více.

I tak ale lze ohodnotit atmosféru jednoznačně kladně. Je příjemné, když vás hra vtáhne a nepustí, dokud se nedoberete ke zdárnému konci. To se mi u druhého FEARu stalo, jenže to všechno skončilo až ostudně rychle.

Obecných řečí už ale bylo dost na to, abychom mohli přiblížit zpracování základních aspektů žánru. FEAR 2 by se dal označit za „klasickou akci“, protože skutečně nepřináší žádné inovativní prvky, ale skvěle se vypořádává s těmi již mnohokrát viděnými.

Hře to nelze moc vytýkat, obzvlášť v případě, pokud je vše zpracováno jako zde, ale stejně to níže udělám. Nečekejte žádnou svobodu, před sebou máte koridor a z něj nemůžete prakticky nijak uhnout. Valí se vás další a další nepřátelé, skvěle se bavíte a čas od času se dostanete do hororové pasáže, kde se začnou dít podivné věci.

Hratelnost je navíc obohacena o efektní zpomalení času, které již známe z minulého dílu. Po jeho zapnutí si můžeme plně vychutnat let kulek, sršení krve všemi směry a jistou bezmocnost našich nepřátel – daleko lépe se nám míří, jsme oproti nim rychlejší (obrazně řečeno), a dokud zpomalení nevyčerpáme, není se čeho bát.

A i pokud ho vyčerpáme, stejně se za čas doplní a my budeme moci rozjet krvavý kolotoč nanovo. Přestřelky sami o sobě jsou zábavné, ale zpomalení času je opět o třídu povyšuje.

Celou hratelnost pak oživují i pasáže, které strávíme v bojovém mechovi, nebo třeba za dělem týmového APC, ve kterém se objevíme již v úplném začátku – jde o čistě pasivní část, v níž jde o seznámení s týmem vyrážejícím na další akci.

To by mohlo napovídat nějaké kooperaci v týmu, ne? Ne, na tu raději zapomeňte, po naprostou většinu času budete jednat na vlastní pěst. Hře to nijak neškodí, protože si troufám říci, že spolupráce v týmu by zničila dosti notnou část vynikající atmosféry.

Halucinace a snové pasáže jsem zmínil a právě ony tvoří podstatnou část tajemna celé hry. Vyloženě hororových částí je totiž daleko méně, než těch akčních, ale vše je prokládáno vložkami.

V nich dostane slovo samozřejmě i Alma, která se nás snaží ovládnout. Stane se tak jedním z nepřátel a postaví se po bok ostatních – od speciálního komanda, až po duchy, kteří vás také nenechají na pokoji.

Celkový počet nepřátel není zbytečně vysoký, ale je škoda, že většinu času strávíte bojem proti vojákům Replika, zatímco zajímavější muta-hnusáci (připomínající snorky ze Stalkera) zůstanou stranou.

Protivníci se za svou inteligenci nemusí nijak stydět. Nedají svoji kůži lacino, kryjí se a umí překvapit. Také se dobře naučili převracet různé předměty, které jim poskytnou ochranu před vašimi kulkami. To samé může udělat ale i hráč a ukrýt se tak třeba za stolem, který předtím převrhl.

Zmínka o dobře odstupňované hratelnosti již padla, byť druhá část má opravdu daleko větší spád. Korunu všemu nasazuje samotný závěr hry, který opravdu stojí za to a byl bych hlupák, kdybych se zde pokoušel popsat jeho podobu. Někoho jistě nadchne, jiné možná méně, ale mne doslova pohltil.

Zbraní také není nepřeberné množství, ale pokrývají základní nabídku od brokovnice, přes samopal, až po energetickou pušku. Celý arsenál u sebe nemůžete nést najednou a mnohdy tak stojíte před poměrně těžkou volbou, jakého mazla se vzdát. Pokud se ale očekává, že v další pasáži využijete některou ze zbraní, hra vám ji ještě předtím naservíruje.

Všemožného harampádí se po zemi válí až až. To, které vám přijde k užitku, je zvýrazněno pomocí speciálních brýlí, přes které nahlížíte na herní dění a brnění nebo lékárničku tedy zpravidla nepřehlédnete. Stejně tak můžete nalézt různé datové disky, které někdy nesou informace zajímavé – doplňující příběh, jindy úplně zbytečné.

Hlavní zápory jsem víceméně již popsal – délka hry, málo inovací. Druhý zmíněný sice hratelnosti v důsledku nijak neškodí, ale nelze přehlédnout fakt, že jsme něco podobného již viděli. Málokdy tomu sice bylo v takto poutavé podobě, ale přece.

Délka se stává největším záporem hry, který ji dost možná i spasil. Na jednu stranu sice vše skončí až trestuhodně rychle (cca 6 hodin), ale na tu druhou vás mine stereotyp, který by u hry tohoto typu dříve, či později nastal.

Naproti tomu ale zase (už po několikáté) musím zdůraznit dobrou atmosféru a hratelnost celkově, kde se jede podle klasického schématu – od toho obyčejného, až k opravdu zajímavému.

Oproti prvnímu dílu se značného zlepšení dostalo hernímu prostředí. Tento fakt si nechávám téměř nakonec, protože mne sterilnost prostředí u prvního dílu velmi vadila. Všechna herní zákoutí jsou poměrně zajímavá, byť v některých zůstaneme déle, než by bylo záhodno, ale i tak se víceméně mění s potřebnou kadencí.

Korunu všemu nasazuje skvěle zpracované město po výbuchu, které se zkamenělými lidmi v ulicích připomíná Pompeje moderní doby.

Pokud se podíváme na grafickou stránku, musíme uznat, že se vskutku povedla. Vizuálně se jedná o výrazný nadprůměr a hra světla a stínů, která se dostává sem tam ke slovu, má svůj smysl. Horší je to s hudbou, která po celou dobu hraní působila velmi nevýrazně, a téměř jsem o ní nevěděl.

Velmi mě potěšil pěkný český překlad, který rozhodně zapadá do zbytku hry a nijak neškodí. Tam, kde je záhodno, jsou použity vulgárnější výrazy, ale zase se nestalo, že by se s nimi zbytečně roztrhl pytel.

Celkově ale musíme říci, že se druhý FEAR opravdu povedl. Sice nepřinesl nic moc nového, ale zato perfektně zpracoval klasické koncepty, aby následně skončil dříve, než bychom si přáli. Nabuzeným hráčům tak nezbývá než se pustit do bitev v multiplayeru. Tak či onak se pro fanoušky stříleček jedná o „must-have“ titul.

Zdroj: bonusweb